Základní přínos čínské medicíny? Přestat bloudit a tápat. Recept na přírodní „tamiflu“ z českých bylinek

Autorka: Erika Hájková

„Počkej, neměli bychom užívat spíš české, než čínské bylinky?“ zeptal se mě tuhle v týdnu kamarád.

Správná a důležitá otázka. Mnoho tradičních léčitelů – nejen třeba český páter Ferda – říká, že bychom měli jíst to, co vyrostlo nejlépe tak do třiceti kilometrů od našeho domu, navíc v době, kdy to tam vyroste.

Něco velmi podobného je vlastně v souladu právě i s tradiční čínskou medicínou: přizpůsobit se přírodnímu prostředí kolem. Tak jak to vlastně je? V čem je skutečně čínská medicína jiná než ta česká, třebas tradiční? A proč v tomto případě poučka, že máme zůstat u toho, co máme doma, tak docela neplatí?

Ukažme si to na následujícím příkladu. Dotyčný kamarád se už tři neděle nemůže zbavit následků jedné z těch dnešních ošklivých chřipek, křížených s geneticky modifikovanými potvorami a důkladně „osvalenými“ z posilovny lockdownů. Protože je to jeden z lidí, kteří moderní medicíně věří jen tam, kde je to nezbytné, dokonce si vzal isoprinosine – s mizivými výsledky. Ale představě čínských bylin se nejdřív bránil.

Tradiční medicína

Jenže čínská civilizace je tu prostě déle. Na rozdíl od té naší, která své tradiční vědomosti cestou tisíciletí poztrácela skrze střídání kultur a etnik a pozvolným posunem směrem k materialismu. Číňané „sedí“ na jednom místě několik (set) tisíc let. A všechno, co mohou, systematicky, vědecky rozebírají a komentují.

Už tak od šestého století našeho letopočtu navíc pod kuratelou státu – který v tomto případě představuje docela slušnou záruku kontinuity. Podobně jako třeba Rusové navíc i během posledního století pragmaticky zastávali názor, že „světový vědecký názor“ je sice prima, ale co se léčení týče, je dobré se držet věcí, které jsou levné a fungují – včetně lidového léčitelství. Byť do něj samozřejmě komunistická ideologie (západní „vynález“, mimochodem) zasáhla, jako do všech oblastí života.

Čínská medicína navíc vychází z principů toho, čemu bychom mohli s trochou nadsázky přezdít „filosofie fungování přírody“ – takové fyziky, jen s přesahem do světa energií. Tato filosofie je od začátku stejná a od Vnitřní knihy Žlutého císaře se vlastně vůbec nezměnila – není totiž důvodu měnit něco, co platí.

Výsledkem je fakt, že u čínských bylin máme důkladně popsáno, co s naším tělem dělají na fyzické a energetické úrovni: víme, jaké jsou teplotní povahy, tedy zda organismus spíše zahřejí, nebo ochladí, nebo jsou neutrální. Víme, jaké jsou chuti, což je důležité pro jejich účinek na organismus, ale také proto, abychom věděli, ke kterému orgánu a meridiánu přináleží.

Víme, kam přesně vedou svůj účinek: zda dovnitř těla, nebo spíše k povrchu, zda dolů, nebo nahoru, do kterého ze tří „ohnišť“ našeho těla. Zda povrch dokážou otevřít, což je důležité, když potřebujeme z povrchu dostat ven škodlivinu fyzickou či energetickou, nebo ho uzavřít, abychom neztráceli životně důležité tekutiny.

Jídlo a bylinky jako lék

Totéž mimochodem víme u všech potravin, takže se nám jídlo může stát lékem a prevencí – přesně jak nám to kázal otec západní medicíny Hippokratés.

V čínské tradici víme navíc, jak se tyto vlastnosti bylin mění podle toho, zda bylinu sušíme, pražíme, napaříme, naložíme do medu, zda používáme její kořen, stonek, listy nebo celou bylinu, sušenou nebo naloženou v lihu. A ještě navíc víme, co toto množství kombinací přesně dělá násobeno dalšími bylinami v bylinné směsi.

Navíc je v „materii medice“ TČM popsáno kolem deseti tisíc bylin a dalších léčivých látek. Schválně, kolik českých „bylinek“ seženete na internetu, nebo sami používáte? Deset? Třicet? A to jste ještě dobří.

Jistě, v Matthioliho herbáři je jich docela dost, něco nám odkázala Hildegarda z Bingenu a další více či méně ezoteričtí křesťanští bylináři ve volném smyslu toho slova.

Existují i vážné a dobré pokusy evropské byliny ozkoušet podle čínských pravidel. Evropské byliny totiž rozhodně mají cenu! Abychom se dostali aspoň na úroveň, z níž dohlédneme na čínskou sumu vědomostí, budeme ale na západě potřebovat buď nějakou přelomovou postavu, jako byl čínský „božský zemědělec“ Šen-nung, který otestoval základní byliny sám na sobě, nebo odhadem tak pět set let trpělivé mravenčí práce. Nejlépe obojí.

Jak na prevenci

Když se tedy vrátím k příkladu svého kamaráda, pokud půjde k praktikovi tradiční čínské medicíny, nedostane „jen tak nějaké“ bylinky. Dostane bylinnou směs, předepsanou přesně podle toho, co v něm nepříjemná chřipka zanechala. To totiž není úplně stejné pro všechny. Někdo může mít horkost v játrech, jiný vyčerpanou čchi plic a ledvin – a tak dále. Podle konstituce, věku a toho, čím si dosud v životě prošel.

Navíc k tomu dostane ošetření akupunkturou nebo moxou (požehováním specifických míst na těle pelyňkovým doutníčkem). A doporučení, jak se stravovat a jak cvičit.

Pokud se navíc naučí některé základní zásady první pomoci, bude přesně vědět, jak si pomoci už v okamžiku, kdy na něj „něco vleze“. Recept při prochlazení je jednoduchý: zbavit se ho, dokud to jde. To znamená, dokud je chlad v povrchu těla, je nám zima, máme ztuhlé svaly, jsme unavení a máme vodovatou rýmu, případně kýcháme.

Tělo je třeba zahřát – třeba v horké vaně, nebo ponořením nohou do horké vody. Zahřátí můžeme doplnit čajem ze skořice a zázvoru, o němž jsme psali zde. Nebo rovnou „bylinným tamiflu“ – čajem ze skořice, hřebíčku, oregana, tymiánu a badyánu. To je třeba recept z „českých“, běžně dostupných bylinek, který opravdu funguje. Poté si vlezeme do postele a jemně se vypotíme. Přílišné pocení by nám nejen ubralo životně důležité „řádné“ jinové tekutiny, ale také by mohlo paradoxně část škodliviny zanechat v těle.

Teorie TČM je základ

Všechny tyhle důležité teoretické poznatky ovšem bez čínské medicíny nemáme. A tak se v lepším případě držíme zděděných rodinných receptů (včetně toho se slivovicí a čepicí). V tom horším případě necháme náš mozek, aby nás vedl k tomu, co nás zrovna zaujme – tu nějakému „detoxu“, který je zrovna v módě, tu nějakému doplňku stravy či léku, tu psychosomatice či spiritualitě.

Nic proti výše zmíněným věcem! Jen mají své místo. Bez základního teoretického svorníku budeme vždycky jako to příslovečné slepé kuře, které občas najde zrno. S ním naopak může naše mysl podnikat výlety přesně tam, kam potřebuje. Budeme vědět, že přitom máme základ, včetně stravovacího, k němuž se můžeme vždycky vrátit. A o ten jde.

Dalajláma prý na jedné své přednášce řekl, že by západní lidé neměli příliš jednoduše hledat spiritualitu na východě, protože pak ztratí tu svoji a budou „duchovními bezdomovci“. Možná by v tomhle tedy stálo za to, poučit se u orientálců. Ti si své filosofické a náboženské kořeny vzít nenechají. Zato je ale pružně doplňují tím, co je pro ně ze západního myšlení a poznání praktické.